Příbuzné milujeme srdcem, ne tělem. A waycest je vyjímka!

Září 2007

Sex, Drugs&Rock'n'roll

30. září 2007 v 20:22 | Linka |  Sex, Drugs&Rock'n'roll
"Spíš?"
"Ne, nemůžu usnout…"
"Vím jak ti pomoct…"
"Teď ne, Gerarde."
"No ták…"
"Řekl sem. Dobrou noc, lásko"
"Dobrou Berte."
Gerard's POV
"Lásko, došel nám kečup…" ozvalo se z kuchyně. Típnul sem cigáro a vydal se za hlasem. I po dvou letech mi přišel vtipný pohled na Berta v zástěře. Bral si jí vždycky když vařil, na to sem já moc nebyl. Připomínal mi tak svojí matku, asi to bude v rodině…
"Dobře, tak já ho skočím koupit, áno?" řekl jsem a on se na mě vděčně usmál. Políbil sem ho na tvář, popadl peněženku a vypadl z domu.
Měl jsem o něj strach. Měl problémy se spaním, kruhy pod očima a deprese, čím dál častěji. Nevěděl sem co se sním děje a on mi to nechtěl říct. Ponořen do svých myšlenek sem vylezl z domu. Bydleli sme v nějakym zaplyvanym paneláku. Celou dobu co sme byli spolu. Nastěhovali sme se sem hned jak… jak ho rodiče vyhodili z domu.
Nebylo to tenkrát lehký, ale dostali sme se přes to. A teď, po tak dlouhý době ho to zase chytlo. Deprese, prášky na uklidnění nebo na spaní, stejně je to jedno, oboje je stejný svinstvo.
Rázoval jsem si to přes park, když tu najednou uvidím malou černou postavičku jak leží na lavičce. Přišel jsem blíž abych si jí prohlídl. "Franku?!" vykvíknul sem. Postava se narovnala a chvíli na mě nechápavě zírala. "Way starší osobně!" zakřičel a vyskočil z lavičky. "Kurva, to je let co sme se neviděli!" musel jsem se usmát, jinak to nešlo. Jdu pro kečup a potkam Franka. Vždycky sem ho měl rád, byl to pěknej průserář. Patřil do naší party a nelekal se žádný koniny. Rok před maturitou ho vyhodili za přechovávání drog. "No to teda jo, tak jak se pořád máš? Jak žiješ?" řekl a začal šmátrat v kapse. "No, dobře se mám… teď žiju se svým přítelem kousek od tud." Zamrzl uprostřed pohybu. "To jako s kámošem nebo s…noo… přítelem?" zeptal se a odvrátil pohled. Na to sem byl zvyklý, dělalo to spoustu lidí. "No… s přítelem. Menuje se Bert. Fakt fajn kluk určitě bys ho měl rád…" i když spíš neměl, Frank nenáviděl buzíky, jak jim sám říkal, jednoho kluka na škole dokonce šikanoval.
Vytáhl ruku z kapsy. "No… a jak žiješ ty?" zeptal sem se na oplátku já a pozoroval ho jak si balí jointa. "No nic moc. Moje holka mě pustila k vodě… tak přežívam jak se dá, žít sám, to není ono." Zapálil ho a stčil mi ho pod nos. "Chceš?" zaváhal jsem. On se jenom zasmál a sám si popotáhnul. Pak mi ho znova podal. Po prvním šluku sem se mocně rozkašlal. Což Franka rozesmálo. Smál se vlastně celej večer a já taky. Kecali sme a bylo mi fakt dobře….
Byla už tma když sem se totálně na sračky vracel domů. Hehehe, člověk by neřek že se tam protáhne kupování kečupu. Ani sem si neotevřel dveře už je otevřel Bert. "Kde si kurva byl?? Celý odpoledne bez mobilu?" pokusil sem se mu to vysvětlit ale slova se mi motala na jazyku, vlastně se mi motala celá hlava. "Tys hulil je to z tebe cejtit." Konstatoval Bert a zatáh mě do ložnice kde mě slíknul a hodil do postele. "Strašně tě miluju Berte." Zamumlal sem. "Jo, jo… já tebe taky." Odpověděl mi. "Dobrou."

Really Bad Boy

23. září 2007 v 21:05 | Linka |  Really Bad Boy
začátek je od Really Bad Girl, na jejíž počest sem také nazvala tento Frerard tak jak se jmenuje. Akorát bude trochu.. ehm... no znáte mě, že? XD zatím dávám jenom krátký kousek... přecejenom nemám žádný čas, fantasii ani vůli k tomu psát. ale budu se snažit. slibuji. hehehehehe! XD

Gee's POV
Jel jsem zrovna z třídniho srazu. Už se stmívalo a dokonce začínalo pršet. Zapnul jsem rádio abych se trochu odreagoval od vzpomínek na svoje léta ve škole. V rádiu hrálo techno. Co jsem taky mohl čekat, každý večer to tak je, ale nechal jsem to tam a znovu se ponořil do svých vzpomínek. Běhali jsme po školním hřišti a hráli fotbal. Jeden kluk mě chytil zezadu za triko a jednu mi vrazil do břicha. Přeladil jsem rádio, zjistil jsem totiž že mě to techno uspává. Nevím proč jsem si vzpomněl zrovna na ten moment když jsem se vyjímečně dostal do rvačky...tohle se skoro nikdy nestávalo. Asi jsem mu něco řeknul...už si nevzpomínám. Zapnul jsem stěrače, kapky deště pravidelně tloukly do skel mého auta. Skoro nic jsem neviděl. Najednou do mého auto něco narazilo, nebo spíš mi něco vběhlo pod kola. Prudce jsem zabrzdil a vystoupil z auta. Zjistil jsem, že to nebylo něco, ale někdo. Byl to černovlasý kluk určitě o pár let mladší než já.
,,Jsi v pořádku?''zeptal jsem se ho, i když jsem věděl že není. Jel na kole, asi mě neviděl a vjel mi pod auto. K mému překvapení přikývl. Ale pak jsem si všiml, že má jednu ruku od krve. Kleknul jsem si k němu a vybídl ho ať mi tu ruku ukáže, jestli s ní nic nemá. Při mém dotyku jeho rány tiše sykl bolestí. Vstal jsem, otevřel kufr a vytáhl lékárničku.
,,Pojď sem''chlapec se neohrabaně zvedl přešel ke mně. Ruku jsem mu napřed trochu vydezinfikoval a potom obvázal. Snažil jsem se aby ho to co nejmíň bolelo. Pak jsem se na něj podíval. Měl krásný oči.
,,Jak se jmenuješ?''zeptal jsem se ho.
,,Frank''nesměle mi odpověděl,,Tak tedy Franku, nechceš odvízt domů? Pochybuju, že by ses teď večer, v dešti a bez kola někam dostal''vzhlédl ke mně svýma smutnýma očima.,,Já nemám kde bydlet''to mně zarazilo. Nevěděl jsem co mám říct,,Utekl jsem z děcáku''pokračoval. Vítr mu rozfoukal vlasy, už tak dost rozcuchané.,,A-a nechtěl...nechtěl bys přespat u mě?''vykoktal jsem. Přece ho nemůžu jen tak nechat na noční ulici za městem, nechci ho mít na svědomí. Zlehka přikývl. Vyzval jsem ho aby si nasednul a už jsem se pokoušel nastartovat auto.

Prohrábnul sem si vlasy a nenápadně se po něm kouknul. Seděl schoulenej na sedadle spolujezdce, ruku přitisklou na břicho, a díval se z okna. Nejspíš byl trochu v šoku z toho co se stalo. Musel sem se sám pro sebe usmát. To ještě neví co bude následovat.
Všimnul si, že na něj koukám a tak sem se na něj usmál. Jenom doufám, že to vypadalo dostatečně nervózně. "Ehm… máš rodiče?" zeptal jsem se. "Ne." Odpověděl mi a zase se koukal z okna. Je to dobře, aspoň ho nikdo nebude hledat.
Měl bych nějak konverzovat. Měl by se cítit v bezpečí. Vždycky se misí cítit v bezpečí, alespoň do té doby než příde rána.
Nemám výčitky a nikdy jsem neměl. Někdo chodí na houby nebo chytá ryby. Já chytal kluky jako je tenhle; opuštěný, krásný a mladý. Vražedná kombinace.

Victorian Age2

18. září 2007 v 21:07 | Linka |  Victorian Age
omlouvám se, ale právě nejsem schopna cokoli napsat, takže přidávám toto vskutku miniaturní pokračování. Fakt sorry, ale lepší než nic, ne?

25. června, Léta Páně 1865
Šel sem z kostela. Sám, protože jsem se zpozdil na zpovědi. Chtěl jsem se svěřit s tím co mě trápí, ale nemohl jsem. Bůh mě potrestá, nemohu se s tím svěřit ani Velebnému pánu.
Šel jsem po blátěné cestě a přemýšlel co mám dělat, když v tu chvíli jsem si všiml chlapce. Byl strašně krásný, nejspíš stejně starý jako já, ale menšího vzrůstu. Nejspíš pocházel z chudší rodiny. Ale měl nádherné oči. Hleděl jsem na něj, neschopen sklonit zrak, i když jsem věděl že je to neslušné takhle na někoho zírat. Ale on se na mě usmál. Měl tak nádherný úsměv, až se mi z toho točila hlava. Také sem se usmál a pozoroval ho. Měl ruce za zády a stál naprosto rovně. Zamířil jsem k němu blíže, chtěl jsem si s ním promluvit. Sotva jsem byl od něj pár kroků, zjistil jsem proč schovává ruce za zády. Držel v nich hroudu bláta a tu hodil na mě. Trefil se a sehl se aby mohl hodit další. "Tu máš!" křičel na mě. "Nech svojí služebnou aby ti to vyprala!" takže byl chudý. Chtěl jsem utéci, ale zakopl jsem a spadl rovnou do velké kaluže. Odpovědí mi byl jenom jeho smích. Celý mokrý a špinavý jsem s hanbou utekl.
Doma nade mnou matka spráskla ruce a otec mi vynadal a dostal jsem zavyučenou. Řemenem. Po tvářích mi tekly slzy bolesti, ale docela jasně sem slyšel Gerardův tlumený smích.
26. června, Léta Páně 1865
Dnes jsem si nemohl ani sednout. Proto jsem se uvelebil na podlaze v knihovně a pokračoval v četbě knihy. Byl jsem téměř celý schován za stolkem a za některými knihami které se vršili do výšky několika stop. Takže není podivné, když do knihovny vešel Gerard a ani si mne nevšiml. Pobrukoval si nějakou melodii a hledal knihu. Rozhlédl se a pak z police vytáhl to co hledal a zase se vydal na zpět. A pak si mne teprve povšiml. Polekal se a zakopl o sloupec knih za kterým jsem se schovával. Jedna z knih mě praštila do hlavy, ale nebyl jsem na tom tak hrozně jako Gerard, který upadl na podlahu a odřel si ruku. (hrozné zranění, já vím XD)
"Jsi v pořádku bratře?" optal jsem se ho a přejel mu rukou po "zranění". Zachvěl se. "Ehm… ano… naprosto v pořádku." A pak se zvedl, tedy musel sem mu pomoci, poněvadž se mu mírně motala hlava. Pak sebral knihu a odešel. ¨
Shodou okolností však sebral mou rozečtenou knihu a svou mi nechal. Jmenovala se Jezera Anglie a Skotska a já sem opravdu neměl potřebu se pustit do její četby.
Rozhodl jsem se, že mu jí odnesu do pokoje. Zaklepal jsem, ale nedostavila se žádná odpověď. Otevřel jsem tedy dveře. Opatrně jsem vstoupil dovnitř a zjistil jsem, že pokoj je prázdný. Položil jsem mu tedy knihu na noční stolek a chtěl jsem odejít. Ale můj pohled upoutala nádherná kresba. Byl na ní náš dům. Zvedl jsem papír na kterém byl namalován a zjistil, že je pod ním další obraz. Byl jsem to já. Zvedl jsem všechny a začal je prohlížet. Netušil jsem že muj bratr umí tak nádherně malovat. Na další kresbě byla naše matka, pak já, otec, naše hospodyně, já, park a znovu já, nahý. Začali mi hořet tváře. Jak mě mohl namalovat takhle?? "Co tu děláš?" ozvalo se ode dveří. Gerard přejel pohledem co držím v rukou a zrudnul stejně jako já. Pak přešel pokoj až ke mně, vytrhl mi papíry z rukou a podal mi mou knihu. "Hledal jsem tě abych ti ji mohl vrátit…" zašeptal jsem. Jenom kývnul hlavou směrem ke dveřím a tak sem odešel.

Věc, která nesmí a ani nebude jmenována 2nd part

13. září 2007 v 18:54 | Linka |  Věc, která nesmí a ani nebude jmenována
Odešel sem tedy do kuchyně, kde seděl Bob. Vytáhl si jeden špunt z uší "Už přestaly ty rány?" zeptal se. "Rány ano." Odpověděl sem a za mnou se ozvalo "Ahh…. Gee!" Bob si zase zašpuntoval ucho a dál hypnotizoval prázdnou krabičku od paralenu. Hrozně ho celej den bolí hlava a nikdo mu nechce jít koupit nový a on sám nemůže, páč si tam minule utřel ostudu, šílenou ostudu… Ale Frank nebo i Gerard sou moc sobecký na to aby mu to šli koupit a tak Bob pořád jen kouká na tu krabičku a čeká až mu přestane bolet hlava. Chudák.
Vyšel jsem nahoru do koupelny a otevřel dveře. Na vaně seděl Ray v růžovém triku a holil si nohy. "Co tak čumíš?" vyjel na mě. A zase zabouch dveře. Kurva, ale já potřeboval akutně chcát! Vyšel sem ven na zahradu a ulevil si do záhonku s růžema. A zrovna v tu chvíli vyběhl ze dveří Frankie. Zarazil se, vytřeštil oči na moje dolní partie a pak se začal hihňat a vypískl "Hihihi to je tááák malinký!" a zase zaběh do baráku. Malinký? Jak malinký? Co malinký?? Zapnul sem si kalhoty a vydal se zpět do baráku. To si s nim ještě vyřídim. Šel sem podle jeho hihňání až do obýváku, kde, naneštěstí pro mě, seděl muj bratr. Nahý. No, takže si to s Frankem vyřídím později.
Zalezl jsem si do svého pokoje. Myslím, že dnes mám trapasů dost. Natáhl jsem se na postel a začetl jsem se do jurského parku (skvělá knížka, lepší než film XD), když v tu se otevřeli dveře a dovnitř nakouknul Ray. "Hele, kámo… neřekneš nikomu že si holim nohy, že ne?" zeptal se. Zakýval sem hlavou jako že ne. "Jasně… no díky. Já si vlastně neholim nohy, já to jenom zkoušel, víš?" řekl a odešel. Nemohl jsem si nepovšimnout jasně růžové barvy na jeho nehtech. Kde to kurva bydlim?
Zrovna sem byl v napínavý kapitole, když tu se přes celej barák ozvalo "Umbrella-ella-e" s hrůzou v očích sem vyskočil z postele. Kurva, to snad nemyslí vážně! Seběhl jsem dolu, k původci toho zvuku. Ray, Frank a Gerard tam stáli u rádia, poslouchali Umbrellu a mávali rukama ve vzduchu. A ještě k tomu zpívali, Ray poněkud falešně. "Dělej poď se k nám přidat!" křiknul na mě Gerard a zatáh mě mezi sebe a Raye. "Ale já s nim tancovat nebudu" začal se hihňat Frank. "On ho má malího!" všichni tři propadli záchvatu smíchu. Ne, fakt nevim co sem jim udělal. Člověk se chce jednou vychcat a takhle to pak dopadá. Podkopnul se Frankovi nohy a křiknul "A Ray si zas holí nohy!" a zdrhnul. Což ode mě nebylo hezký, když sem mu slíbil že to neřeknu. Ale už se stalo. Aspoň už se nesmáli mě a já mohl s klidem v duši dočíst Jurský Park.

Prisoner of my own lover5

6. září 2007 v 21:39 | Linka |  Prisoner of my own lover
poslední díl Prisonera, čtěte pomalu.... XD
Ráno mě vzbudily hlasité rány. Někdo bušil na dveře. A celkem hlasitě.
"Kurva otevři! Vím že tam si! Gerarde!" okamžitě sem ho poznal. Byl to Mikey a očividně se pokoušel dostat dovnitř. Bylo ještě celkem brzo ráno a tyhle rány by mohly popudit sousedy. Takže sem uznal za vhodný vstát a jít mu otevřít, ale Frank byl rychlejší.
A v další chvíli se do ložnice vřítil Mikey a začal na mě křičet. Prý s ním musím okamžitě odejít, prý mě tu nenechá. Dalo mi potíže se soustředit. Pak se zapojil i Frank. "Ale on nechce odejít! Proč by měl?!" oba se na mě podívali a čekali co řeknu. Připadal sem si jak malý děcko, kterýmu se rozváděj rodiče a chtějí vědět, u kterého chci zůstat. Co sem měl říct? Měl se promarnit jedinečnou šanci zase žít v klidu? Pak si mě k sobě Frank přitáhl a začal mě líbat, nejspíš aby ukázal, že k sobě patříme, nebo co já vím. "To seš tak slabej?!" slyšel sem Mikeyho hlas. A pak odešel. Vyskočil jsem z postele a chtěl jít za ním, ale Frank mě zastavil. Slyšel sem jak práskly dveře. Mikey odešel. "Ah, takže sme včera žalovali, že?" zašeptal mi do ucha a potom do mě strčil. Dopadl jsem čelistí na pelest postele. V puse sem okamžitě pocítil kovovou příchuť krve a šílenou bolest. Kousl jsem se do tváře a navíc sem si vyrazil zub. Frank se při pohledu na mě, plivajícího krev, rozesmál a odešel. To seš tak slabej?? Slyšel sem v hlavě Mikeyův hlas. Jsem slabý?? Jestli ano, neměl bych být.
Šel sem do kuchyně. Frank stál opřenej o linku, naštěstí pro mě zády k lince, a nejspíš čekal až se mu uvaří voda, což se dalo poznat podle bublající konvice a připraveného hrníčku. Přistoupil jsem k němu a začal ho líbat. Neodtrhnul se. Nadzvednul jsem ho a posadil na kuchyňskou linku. Poslepu sem začal šátrat a hledal jsem… nůž. Zvedl jsem ho a přetiskl na jeho záda. Ucítil to a zachvěl se. Sakra, nemůžu to udělat. Najednou Frank seskočil z linky a mě stáhnul s sebou. Spadli jsme na zem a on se mi ihned pokusil vykroutit nůž z rukou. Snažil se, ale já mam větší sílu. A… ani nevím jak… najednou všude bylo plno krve, ne mojí vlastní ale jeho krve. Odstoupil sem. Kurva. "Ty si mě zabil! Zavolej záchranku, co tak čumíš!" telefon byl až v obýváku. Tam se nedostane. Sakra. Začal sem brečet a odešel sem do ložnice. Začal sem si balit. Jak můžu? Teď už nebudu slabej. Házel sem cokoliv co mi přišlo pod ruku do kufru a utíral sem si slzy. Vyběhl jsem zpátky do kuchyně. "Zbohem Frankie." Zašeptal sem. "Přece nemůžeš odejít! A zrovna teď! Musíš něco udělat!" začal na mě křičet. Jenom sem zavrtěl hlavou a odešel sem. Sakra, nechápu jak sem ho tam mohl takhle nechat.
Dorazil jsem k Mikeymu a nervózně zaklepal. Otevřel dveře a nevěřícně na mě koukal. "On… on tě teda pustil?" pomohl mi odnést věci dovnitř. Posadil jsem se na křeslo. "Je jedno jak sem se dostal ven, ale hlavně, kdokoliv by se tě ptal, tak sis mě odved domů už ráno…."
A i přes slzy jsem se usmál.
THE END
Gerard neví jestli Frank umřel, ani já to nevím, domyslete si, jak to dopadlo podle svého gusta. Aspoň si pak nemusíte stěžovat.
Tak a toto je naprosto nečekaný závěr of Prisoner! XD

Prisoner of my own lover4

3. září 2007 v 17:22 | Linka |  Prisoner of my own lover
takže další kousek. bohužel, nemám páru jak to ukončit... takže na další, nejspíš závěrečný kus, si musíte nějaký ten pátek počkat. už to musí skončit, začínám to moc dramatizovat XD
Po několika minutách mě zavolal do kuchyně. Kavalírsky mi odsunul židli abych se mohl posadit. Uvařil moje oblíbený jídlo. Zapálil svíčky a nalil víno. Stejně sem se cítil ohroženě a svíral jsem v ruce nůž. Obyčejný příborový fidlátko. Zatímco on měl ostrý kuchyňský nůž. Ten samý kterým mě tolikrát pořezal. Vyprávěl mi nějakou historku z práce a tak hezky se umíval, jako dřív. Ale já sem se nemohl chovat jako dřív. Nedokázal jsem se uvolnit a zasmát se jeho vtipům. Když natáhl ruku přes stůl a vzal mě za tu moji, chtěl jsem se mu nejdřív vysmeknout ale jeho pohled mě přesvědčil abych to nedělal. Chtěl hrát tuhle frašku dál, i když v tom nebyl cit. Tak proč to dělá?
Nemohl jsem si nepovšimnout, že si velice často dolévá víno. Za chvíli otevíral druhou flašku a veškerá hraná příjemnost se pozvolna vytrácela. Jeho slova se do mě zabodávaly jako dýky. Sakra, jestli mě chce zabít tak ať to udělá. Bude to lepší než tohle.
"Na bílých tvářích se prý vyjímá krev…" zasmál se. Ach, jak vtipné. Poprvé jsem se cítil víc nasraný než vystrašený. A poprvé jsem si řekl že se budu bránit.
Natáhnul se ke mně a pohladil mě po tváři. Vyskočil jsem od stolu, myslel jsem si, že takhle opilý se na nic nezmůže. "Přestaň se ke mě tak chovat! Jako ke svému majetku!" taky vstal, ale na rozdíl ode mě, trochu vrávoravě. "Jak se mám přestat chovat??" řekl a udělal nějaký divný pohyb rukou a já si myslel že mě chce uhodit. Možná chtěl, možná ne. Ale já sem byl každopádně rychlejší. Vrazil sem mu facku, za všechno to příkoří, které jsem musel prožít v minulých dnech.
A pak… on… se na mě tak podíval. Nedokážu to popsat. Veškerá statečnost mě rázem opustila. Sjel sem pohledem na nůž, kousek od Frankovy ruky a znovu se podíval do jeho očí. A pak sem se otočil a utekl. Byl by schopný mě zabít?
Doběhl jsem ke dveřím a zabořil ruku do Frankovy bundy. Naštěstí tam byly klíče. Vytáhl jsem je chtěl odemknout ale to už dorazil Frank. Dobře mířeným kopnutím do rozkroku mě poslal k zemi a klíče mi vypadly z ruky. "Ale vždyť ty jsi muj majetek, copak to nevídíš?" řekl posměšným hlasem. Pak mi přitlačil nůž ke krku. "Ještě jednou si něco takovýho dovolíš a podříznu tě, jasné?!" zasyčel mi do ucha. Přikývnul jsem. "Tak a teď se pojď vrátit ke stolu. Slavíme přece výročí."
Po další vypité lahvince si mě odvedl do ložnice a… dalo by se říci znásilnil? Nedokázal jsem si představit, že tak musím žít. Snášet dál tohle chování. Ale stejně tak sem si nemohl představit, že bych něco mohl udělat. Má to vůbec cenu?